jídelníček

10.1.08 17:07

Hudba a víno I.

První kapitola z cyklu krátkých popularizačních přednášek na téma
„Aktuální problémy muzikologie nonartificiální hudby a její vztah k vínu
aneb
náčrt několika edukativních paralel,
umožňující jistý vhled do na první pohled vzdálených oborů.“

Kapitola 1 – Hudba

Představme si vývoj hudby jako potok, který se od svých pramenů vydává na cestu k moři. Na své cestě překonává množství překážek, které nabývají různých podob: například nutnost průzkumu přidružených věd (zkoumá se akustika, zákonitosti harmonie a melodie, organologie), narážíme na množství přirozených přehrad v podobě dobových náboženských regulí, někdy vysycháme díky dlouhým válkám, husité nám boří varhany atd. Teprve překonání těchto obstrukcí nám umožňuje, abychom si to meandrovali dále. Jak tečeme, mohutníme, neboť vstřebáváme přítoky okolních vlivů. Jde o mísení kultur z různých regionů, které, ač nejsou daleko od sebe, dosud nejsou propojeni komunikačními cestami, které by jim umožnily sdílení svých zkušeností a nabytých poznatků. Tolik voda.
obr 1
Rovněž ale vytváříme biotop, který je příznivý pro výskyt určitých živočišných a rostlinných druhů; tento se ovšem mění s narůstající kilometráží – z pstruhové bystřiny kontrapunktu až po valící se Rýn, plný těžkých, ryzlinkově-olejnatých, Wagnerovských akordů. Každý úsek řeky je něčím specifický, každý kilometr má svůj jasný charakter. Tak procházíme postupně všemi stádii vývoje potoka a přerodu v řeku; a tak jako většina velkých řek, i my před mořem košatíme v mohutnou deltu. Veletok se rozdělil na tisíce říček, stojatých ramen a proudů.

Do této delty jsme dospěli na počátku dvacátého století. Řeka je zde o něco mělčí, ale zato se klene do doširoka. A přichází první zásadní změna. Biotopů je zde totiž najednou celá řada a my si můžeme vybrat prostředí, které nám nejvíce vyhovuje: jsou zde rákosem porostlé bažinaté zátoky swingu, slepá ramena vídeňského valčíku, jakýsi pseudohlavní proud post-romantizmu (který už ale není oním skutečným hlavním proudem, neboť hlavní proud v tom zmatku nikdo nemůže najít); anebo ta podivná zátoka, která umožnila vývoj zvláštního druhu čtvrttónovců. Ale můžeme také zůstávat na pomezí těchto oblastí a nechat se zprava omývat dozvuky romantizmu a zleva třeba jazzem. Budeme pak zcela jedinečný Gershwinočich.

Druhou změnou je právě ona propojenost. Ona spleť tisíce ramen a proudů je sice technicky vzato stále jednou řekou, ale málokterý suchozemec je to schopen takhle chápat. Na to, abychom viděli říční deltu ve své celistvosti, potřebujeme ptačí nadhled, ryba tento fenomén mapuje velice obtížně. Ovšem, propojeností nemyslíme jen vztahy v rámci řeky samé, ale také například vybudování plavebního kanálu se sousední řekou architektury. Třebaže má takový kanál spíše význam dopravní, než biologický, důležitou měrou přispívá k pochopení skutečnosti, že všechny řeky jsou si ve svých hlavních rysech celkem podobné.

A pak už přichází moře současnosti. Zpočátku to není znát, neboť voda je zatím sladká; hlavní změnou ale je, že najednou je všechno všude. Tady plave Verdiho melodika, tady moteto, tuhle jazzová improvizace pronásleduje dvanáctitónovou řadu, támhle u hladiny se převaluje barokní způsob instrumentace a dole u dna zas tepe jakýsi technobeat. Jsme přirozeně zmateni a nevíme kde jsme, byli jsme totiž zvyklí popisovat řeku podle toho, kudy zrovna tekla. Samotná voda nehrála roli. (Vzpomněli jsme si taky na Herakleita.) Také máme najednou pocit, že ustal onen důležitý pohyb – byli jsme zvyklí vidět ubíhající krajinu, měnící se typ břehu. A najednou tohle.
obr 2
Pohyb však neustal, jen je trochu jiného druhu. I moře má své proudy, voda není statická. Tam, kde jsme dříve chápali dějinný vývoj hudby jako určitý systém navzájem se prolínajících kroků od jednoho stylu k druhému, od zdymadla k jezu, dnes existuje jakýsi gulášový pool. Povinná návaznost sekvence renesance – baroko – rokoko – klasicizmus – romantizmus je pro nás jen otázkou historickou – víme, kudy řeka přitekla. V současném prostředí je ale situace docela jiná: dnešní hudbě se nabízí celý mořský eintopf, do kterého lze vybrané hudební suroviny naházet a po určitém povaření je (jako součást performance) sežvýkat před publikem. A to umělci dělají.

Co z této analogie plyne? Především to, že doplutí do moře a s tím související rozvrat lineárního typu hudebně-dějinného myšlení zapříčinila především možnost konzervace hudby a její (následná) všeobecná dostupnost, stejně jako její masové rozšíření pomocí médií. Tam, kde byl dříve jednosměrný vývoj, je dnes bohatá nabídka všeho, co nabídly dějiny i současnost; a všechno to můžeme mít najednou. V mohutnosti oceánu se i dnes najdou ojedinělé ostrůvky historicky věrných zákoutí, kterým se rozhodly věnovat skupinky šílených ostrovanů skutečně do hloubky. (Máme třeba souostroví Rennaisance Islands, jehož obyvatelé používají čtyři sta let staré nástroje). Pak zde máme vědce, skladatele-průzkumníky, kteří se potápějí ke dnu, šmejdí kolem korálových útesů a vynášejí na světlo nové živočichy, rostliny, podávají zprávy o celých neprobádaných územích. To jsou takoví naši světlonoši; za jejich světlem sice moc nejdeme, ale je dobře, že tam můžeme alespoň nakouknout. Ovšem masy, které najdeme většinou ve velkých městech na pobřeží, nové objevy nezajímají vůbec. Žijí z naplavenin, které vyvrhne povrchový balast zpěněných vln šoubyznysu a věda je nechává chladnými.

V moři máme ovšem také několik nových starostí. Především vyvstává problém orientace. Ztráta linearity nás donutila vzít do ruky kompas a orientovat se v hudebním prostoru namísto v čase (je jasné, že časová orientace nemá v mořském období smysl). Ustanovujeme si tedy několik základních oblastí, které kolem sebe vidíme a dáváme jim jména. Podmořská mapa, kterou tím tvoříme, je základem naší současné schopnosti orientovat se ve světě hudby a rozdíly v jejím uchopení jsou čistě otázkou různých kartografických stylů. Tam, kde jedna škola vidí jako hlavní orientační body reliéf dna, chápe druhá jako určující teplotu a stupeň znečištění vody; důležité ovšem je, že zhruba víme, kde jsme.

komentáře

přidat komentář
Jana z Brna

Díky moc, krásná paralela. To bude mít pokračování? Tak to se těším.

samir

osobně žádnou povinnou návaznost v hudbě necejtim, ale proč ne. společnost tim je ale asi umlácená. co bude dál v dalších dílech?

Kate Drummer

to je fakt supr!:) koukám, že poslouchám jen povrchový balast.. asi;)

zpět nahoru
Just Plain Folks nominee

© 2007 Eggnoise eggnoise.cz | kontakt | myspace.com/eggnoiseband | mapa webu | WEBTONES | icons